Židovské rodiny v Lošticích

Loštice: Vzpomí­nky na židovské rodiny

Vzpomínky na židovské rodiny z Loštic
Ukázky ze záznamů orální historie
Respekt a tolerance 2003 – 2004

EMIL FISCHER
Byl vdovec, bydlel za mostem na Olomoucké ulici a provozoval obchod se smíšeným zbožím. Hodně lidí z Loštic a okolí se v jeho obchodě vyučilo. Také vykupoval kůžky. Ráda jsem tam chodila. Za kůži jsem dostala korunu a ještě cukroví. Po příchodu Němců měl velké obavy o svoji budoucnost. Často říkával mým rodičům: „Jestli to přežiju, tak zaplatím váš dluh, co máte na chalupě“. Jeho obavy se naplnily – zahynul jako první z loštických Židů.
Anna Drlíková., Loštice

MORGENSTERNOVI
Za okupace se někteří lidé v Lošticích nám báli pomáhat, protože jsme byli Židé, jiní byli odvážnější a uvědomovali si naši tíživou situaci. Stále vzpomínám na paní Linhartovou z hospody, která nám večer nosívala jídlo, a na pana Hauka, který sice dělal starostu, ale tajně nás navštěvoval a sháněl pro nás potravinové lístky. Také pan učitel František Pokorný se o nás staral a dbal na to, abychom se mohli ve škole učit.
Alžběta Dostálová, Mohelnice

FRIEDA FUCHSOVÁ
Jednou odpoledne jsem seděla s děvčaty na lavičce kousek od našeho domu a povídaly jsme si o všem možném. Byla tam s námi také Frieda Fuchsová. Po chvíli šla kolem ta Němka Bühnová. Všimla si Friedy, přistoupila k ní a začala ji bít po tváři a křičela na ni a nadávala jí, že si dovolila sedět na veřejnosti s ostatními lidmi. Bylo nám Friedy líto, ale nic jsme nemohly dělat. Bühnová a její muž pracovali na obci a byli to nacističtí fanatici a ona podobných incidentů způsobila více. Čechy také neměla ráda a před koncem války uprchla do Německa, protože měla strach z odplaty.
Božena roz. Fialková, Loštice

GRETA WEISOVÁ
Byla svobodná a měla ráda děti. Chodila k nám, vozila mého mladšího bratra v kočárku a starala se o něj. V roce 1941 k nám přišel policajt Gongol a pohrozil rodičům, že děcko, které vychovává Židovka, může být úředně odebráno na převýchovu.
František Faltýnek, Loštice

KURT SCHNITZLER
Jezdil k nám na návštěvy vlakem, a to tak, aby přijel až za tmy. Já jsem na něho čekala na nádraží, na Davidovu hvězdu jsme dali aktovku, chytla jsem ho pod paži a šli jsme domů. Potom to začalo být pro ně horší, tak jsme mu s maminkou řekli, ať u nás zůstane, že ho schováme. Byl u nás několik dnů, ale potom nám to rozebral, že jeho ukrývání je pro nás všechny moc nebezpečné, a vrátil se domů...V Terezíně působil jako lékař, setkal se tam i s Kurtem Wischnitzerem. Tajně jsme si dopisovali a posílala jsem mu tam nějaké léky. V roce 1943 zahynul v Osvětimi.
Marie Hájková, Loštice

*
Před válkou bylo všechno hezký. Člověk neměl ničím zatíženou hlavu, nad ničím špatným nepřemýšlel. Když jsem šla v dvaačtyřicátém do Terezína, měla jsem už 24 roků, ale vůbec jsem neměla tušení, co se může stát.
Greta Fischerová, Loštice (Moravský sever 1996)

KAREL HIRSCH
Karel Hirsch byl řezníkem. Měl velkého psa, který tahal vozík, a koně, jenž tahal „karétu“, na které byla klec pro zvířata. Jednou jsem potřeboval převézt chovného vepře z Prostějova a právě takovou „karétu“ jsem potřeboval. Chtěl jsem Hirsche požádat o zapůjčení, ale měl jsem obavu, jestli to půjčí a jestli nebude chtít velký nájem. Moc jsme se neznali, nebydlel jsem přímo v Lošticích. Pan Hirsch mi ale ten vůz půjčil a ani nic za to nevzal. Jako dnes si pamatuji, jak mi říká: „Ale člověče, co vás to napadlo, vaše sestra chodí nakupovat léta jenom ke mně a ona toho bere pravidelně dost pro hodně strávníků. Nic od vás nechci, ale nezapomeňte paní sestru ode mne moc pozdravovat“.
Jan Bílek, Radnice

FRIEDA FUCHSOVÁ
Frieda byla moc pěkná holka. S kamarádem jsme za ní chodili, sedávali jsme na lavičce a vykládali. To již Frieda musela nosit tu žlutou hvězdu. Potom nás zavolal nacistický správce Bühn na radnici a vyhrožoval nám, že s přáteli Židů německé úřady zatočí. Začali jsme se dost bát. Zanedlouho je všechny poslali pryč. Její otec Leopold Fuchs byl kantorem a bydleli v synagoze. Nikdo z nich se nevrátil.
Jan Weiser, Loštice

KURT WISCHNITZER
Kurt byl moc pracovitý člověk, s velmi dobrým vystupováním. Byl oblíben mezi loštickou mládeží a měl hodně kamarádů i kamarádek. Děvčata ho měla ráda a on se jejich přízni moc nebránil.
Marie Rozsypalová, Loštice

JOSEF HIRSCH
Byl zde velmi oblíben a říkalo se mu Sepl. Hrál fotbal za SK Loštice a v místním ochotnickém divadle působil jako herec a režisér. Režíroval několik loštických celovečerních kabaretů, první z nich již v roce 1925. Připravoval i silvestrovské pořady a měl pověst nepřekonatelného kabaretiéra.
Jan Weiser, Loštice

OTTO KNÖPFELMACHER
S Ottou jsem chodil do Gymnázia v Litovli. V pátek mně dával peníze a já jsem mu za ně musel v sobotu koupit salám a rohlík. Říkal, že o šábesu nemůže dělat žádné finanční transakce. Zprvu byl vyznavačem Masaryka, neboť ten podpořil Židy v době Hilsneriády. Pro levicovou politiku jej získal Sepl Hirschů z Loštic. Sepl žil před válkou v Praze a byl dopisovatelem Rudého práva. Ottovi o tom psal a posílal mu fotky, které mi ukazoval: zamrzlá Vltava, v pozadí Národní divadlo a Sepl s tehdy známými osobnostmi. Na tom snímku byl třeba také Pepa Maleček, tehdy slavný hokejista z národního manšaftu, a také Voskovec a Werich a další. Voskovec se vlastně jmenoval Waxman a byl také Žid. Když takové fotky Otta viděl, tak byl z toho celý pryč. K Seplovi vzhlížel a byl stále více oddán levicovému smýšlení. V Olomouci vstoupil do Svazu přátel sovětského Ruska. Já jsem byl jeden z posledních, kdo s ním v Lošticích hovořil. Potkal jsem ho na náměstí, jak je dnes restaurace „U rytíře“. Řekl mi, že je zde nebezpečné hovořit, abse nebojím, přišel zítra večer na Palonínskou skalku. Tam jsme si popovídali. Obdivoval jsem jeho politický přehled. Potom jsem ho již nikdy neviděl. Byl zatčen gestapem v roce 1941, brzy po našem setkání.
Vladimír Žák, Loštice

*
Za okupace jsem byl totálně nasazený v Německu. Pracovali jsme na velké stavbě, kde také byli Židé z koncentráku. Nám se nevedlo dobře, ale oni na tom byli o moc hůř. Jednou jsem hovořil s nějakým Polákem a přišel k nám vězeň s židovskou hvězdou a ptal se mě česky, odkud jsem. Řekl jsem mu, že z Loštic, a on se usmál a odpověděl, že Loštice zná, že tam jezdil a že je dr. Hirsch z Olomouce. Zrovna v té době jsem dostal balíček, kde byl i domácí chleba, co pekla moje maminka. Dal jsem mu potom krajíc loštického chleba a on byl moc rád. Řekl mi, že po válce musím k němu přijít na návštěvu. Potom jsem ho však již nikdy neviděl.
Jan Kozička, Loštice

Bydleli jsme v židovské čtvrti a naproti nám měl dům Arnošt Eckstein. Na počátku okupace u nich nějakou dobu pobývalo asi 30 židovských dětí, hrály tam různé hry a také společně zpívaly. Byl jsem se za nimi podívat. Ty děti u nich byly na takovém soustředění, které bylo součástí záchranné akce, a děcka nakonec údajně odjela do Anglie.
František Faltýnek, Loštice

JOSEF HIRSCH
Dopsal jsem hru Co zabilo Goliáše. Vysílali mi to po dvakrát v BBC v Londýně... ؜ekni to našemu panu učiteli Pokornému. Je mi někdy moc teskno a rád bych se ještě jednou podíval na řeku Třebůvku, na Karafiátku, kde jsme se koupávali, na Střelici a vůbec na moje Loštice....
Josef Hirsch, Tel Aviv, Izrael
(dopis, archiv RaT)

MAX WHITE
Vždy rád potkávám své dávné přátele,jsem dost sentimentální a tak se do Loštic rád vracím a hanáčtina je pro mě vlastní rodná řeč“.
Max White, Londýn, Velká Británie
(Moravský sever, 27. 08. 2001)