Osudy Mohelnice

Edith Carter Knöpflmacher

Edith Carter (roz. Knöpflmacher) se narodila 17. prosince 1914 v Huzové (dříve Německá Húzová, Deutschhause). Její maminka Olga (roz. Ziegler), a také její tety a strýcové pocházeli z Mohelnice. Dědeček Edmund Ziegler vlastnil dům na Třebovské ulici č 4. Náhrobek Zieglerovy rodiny se dodnes nachází v židovské části mohelnického hřbitova. (1).

Její babička (roz. Freiberger) i četní příbuzní pocházeli z Loštic a mnozí z nich odpočívají na tamním židovském hřbitově. Paní Edith sem často jezdila na návštěvy k příbuzným, trávila zde prázdniny a svátky. (2) Na své dětství v Huzové ráda vzpomíná. Její život však byl velmi dramatický. Téměř všechny hlavní historické události 20. století zanechaly výrazné stopy na jejím osudu.

• 
• 
• 
•  

 

Předkové z otcovy strany se usadili v Huzové v polovině 19. století a po celou dobu zde žili jako jediná židovská rodina uprostřed německé a katolické většinové společnosti. Přesto však v soužití s ní nepocítili žádné těžkosti. (3) Problémy nezaznamenal její otec ani dědeček. Měli dům na náměstí, kde provozovali hostinec i výrobnu likérů a přírodních šťáv. Slavili jen větší židovské svátky, ale také například Vánoce. Chodil k nim čert s Mikulášem a na Štědrý den zdobili stromek. Jejich dobrým přítelem byl i místní katolický farář Rudolf Jambor, kterého Edithina maminka poznala již dříve v Mohelnici. V Huzové nebyl rabín ani synagoga, a tak Edith s ostatními dětmi chodila do hodin náboženství, které vedl páter Jambor. (4)

• 
• 
• 
• 
• 
• 
•  

 Idyla skončila neočekávaně koncem srpna roku 1923. Několik místních chlapců se tehdy vrátilo z letních prázdnin z Německa. Jednou ráno, brzy po jejich návratu, se objevil na hromosvodu Knöpflmacherova domu plechový hákový kříž. Lidé se shromáždili před jejich domem a ani přesně nevěděli, co to má znamenat. Zeptali se tedy faráře a ten jim to vysvětlil. Obyvatelé městečka se chodili ke Knöpflmacherům omlouvat a ujišťovali je, že s tímto činem nesouhlasí. I pan farář Jambor se přišel omluvit za občany a věřící. Odpoledne ještě zjistili, že jim někdo rozřezal kožené střechy všech bryček, které měli ve dvoře. Atmosféra ve městě již nikdy nebyla jako předtím. Na malém městě si začali připadat osamocení i zranitelní. Proto se v roce 1924 odstěhovali do Olomouce.

• 
• 
• 
•  

 

 

 

 

 

 

 
V té době tam byla velká židovská komunita čítající přes 2 000 lidí. (5) Edithini rodiče se domnívali, že uprostřed takového společenství se budou cítit lépe a bezpečněji. Po několik let tak tomu opravdu bylo. Založili novou výrobnu likérů a ovocných nápojů, která začala záhy velmi dobře prosperovat. Všichni přivítali bohatý kulturní život ve městě a přístup ke vzdělání. Edith po měšťance nastoupila na olomouckou Obchodní akademii. Ve škole se seznámila i s aktivitami, které propagovaly stěhování Židů do Palestiny. Bylo jí to sympatické a chtěla se do hnutí zapojit. Otec však byl zásadně proti. Tak jako mnozí jiní byl rád, že žije v demokratickém Československu. Pronikaly k nim občas zprávy o potížích Židů v Německu. Oni se však cítili bezpeční ve svobodné zemi, která měla silnou armádu, opevněné hranice a smlouvy s mocnými spojenci s Anglií a Francií. Pomáhali uprchlíkům z Německa i Rakouska a zároveň pevně věřili, že v jejich vlasti se nic takového nemůže stát.

• 
• 
• 
•  

 

 

 

 

 

 

 

Po úspěšném dokončení studia začala Edith pracovat v rodinné firmě a našla si přítele – Ernsta Kartera. V roce 1937 uzavřeli sňatek. V olomoucké synagoze je oddával rabín dr. Berthold Oppenheim. (6) Německá branná moc obsadila Olomouc 15. března 1939. Hned první noc byla synagoga vypálena. To znamenalo zejména pro židovské obyvatele velké zděšení a konec nadějí. Firma rodiny Knöpflmacherovy byla záhy zarizována (zkonfiskována).

• 
• 
• 
•  

 

Následovaly další perzekuce. Vystěhování z bytu, postupné omezování svobody, označení žlutou hvězdou a čekání na obávané povolání do transportu. Dne 8. července 1942 transport AAo odvezl Edith i jejího manžela Ernsta do Terezína. Ve stejném vlaku jel i její bratr Ernstl, sestra Mizzi s manželem a jejich čtyřletá dcera Olinka. V Terezíně se setkala se svým otcem, který tam byl transportován již dříve.

V terezínském ghettu byli vězněni téměř dva roky. Dne 18. května roku 1944 byli odvezeni transportem Eb do Osvětimi. Edith zde prošla přes několik selekcí, které přežila. Její blízcí včetně otce, sestry Mizzi a Olinky zde však našli smrt. (7) Svého manžela viděla naposledy 1. července 1944, když odjížděl z Osvětimi do pracovního tábora. Ona sama pak byla deportována do koncentračního tábora Stutthof poblíž Gdaňsku a po selekci byla zařazena do pracovního tábora Koch, kde pracovala na výstavbě letiště. Největší potíže zde všem vězeňkyním působila především těžká práce, hlad a zima. Před příchodem Rudé armády v lednu 1945 byla zařazena do pochodu smrti. Podařilo se jí utéci a několik dnů se skrývala s dalšími uprchlými ženami v opuštěném statku na samotě. (8) Tam se dočkala osvobození. Svobody si však moc neužila. Bylo u ní totiž zjištěno onemocnění tyfem. Následovalo léčení v nemocnici. Do Olomouce se vrátila v květnu 1945.

Několik dnů po příjezdu do Olomouce dostala zpět klíče od domu i firmy. Dokonce i všechny věci a cennosti, které si uschovali u známých, dostala bez problému zpět. Očekávala s napětím návrat svých blízkých. Po několikaměsíčním čekání si však začala s hrůzou uvědomovat, že čeká marně. Přežila jako jediná. Otec, bratr Ernstl i sestry Mizzi a Lisl (všichni narozeni v Huzové) zahynuli. Nejdéle věřila, že žije manžel. Doufala, že se snad někde léčí, a že se brzy objeví u dveří. Když se i jeho úmrtí potvrdilo, ztratila sílu žít. (9) Nějaký čas podléhala depresím a musela se léčit. Jako terapie jí bylo doporučeno zaměstnat si mysl nějakým projektem – například zkusit opět zprovoznit rodinný podnik. Zaměřila se na to a zanedlouho zahájila výrobu. Podnikání se dařilo a pomáhalo i mírnit stavy deprese.

V březnu 1948 se z hlášení v rozhlase dozvěděla, že Knöpflmacherova výrobna likérů v Olomouci byla znárodněna. „Strana“ tam dosadila nové vedení a Edith byl přístup do podniku zakázán. Během deseti let ztratila tedy rodinnou firmu podruhé. Zklamaná a zoufalá požádala o pas a vystěhování za příbuzným svého manžela Gustavem Karterem do Spojených států. Vystěhování ji nebylo umožněno, ale návštěva ano. Z návštěvy se nevrátila. Usadila se ve státě Ohio a svému druhému manželu Gustavu Karterovi pomáhala vychovávat jeho dvě dcery. Ty pocházely z Polska, přežily věznění v ruském gulagu, ale přišly tam o matku. (10) V roce 1951 se jí narodila dcera Deborah. Paní Edith žila až do své smrti v březnu 2010 ve městě Cincinnati a přes svůj pokročilý věk byla stále velmi aktivní. Do posledních dnů pomáhala nemocným a věnovala se vzdělávání mládeže. (11)

• 
• 
• 
•  

Poznámky

1. Edith je sestřenicí pana Edgara Zieglera, jehož životopis je prezentován na následujícím panelu této výstavy.
2. K jejím loštickým příbuzným patřila rodina Ehrlichova, která provozovala koželužnu a rodina Ecksteinova, jež se věnovala výrobě tvarůžků. Ehrlichovi zahynuli v koncentračním táboře roku 1942. Z početné rodiny Ecksteinovy holocaust přežila jen Olga, Siegfried a jejich dcera Greta. Z 59 židovských občanů transportovaných r. 1942 z Loštic do koncentračních táborů, přežily jen tyto tři osoby.
3. Obec Huzová, dříve Německá Húzová (Deutschhause) se nachází v oblasti bývalých Sudet, 20 km na východ od Uničova.
4. Páter Rudolf Jambor (1877 – 1960), arcibiskupský rada, vysvěcen na kněze v Olomouci ro 1901. V Mohelnici působil jako kaplan v letech 1907 až 1921 a v Huzové jako kněz v letech1921 až 1932.
5. Dle sčítání lidu z r. 1921 žilo v Olomouci 2 077 Židů z celkového počtu 57 206 obyvatel, (tj. 3,6%).
6. Dr. Berthold Oppenheim (1867 – 1942) působil jako rabín v Olomouci v letech 1892 – 1939. Vážený a velmi učený rabín, který se mj. zasloužil o zbudování olomoucké synagogy, jež byla dokončena r. 1897 a vypálena nacisty r. 1939. Před válkou vykonával funkci rabína také v Lošticích. Zahynul ve vyhlazovacím táboře Treblinka.
7. Během holocaustu zahynul Edithin manžel Ernst, otec Otto, bratr Ernstl, sestra Mizzi s manželem Maxem Schenkem a dcerou Olinkou a sestra Lisl s manželem Hansem Konstandtem. Matka Olga a bratr Paul zemřeli před válkou.
8. KT Stutthof (Sztutowo) byl v září 1939 zřízen asi 35 km východně od Gdaňsku jako pracovní tábor pro válečné zajatce. V roce 1942 byl přeměněn na koncentrační tábor a stal se centrálou pro desítky menších táborů v celém okolí. V roce 1944 sem bylo posláno několik transportů židovských žen z Maďarska a dalších zemí. Mnohé z nich brzy zemřely vysílením, hladem nebo v plynových komorách. Pochody smrti začaly v lednu 1945 před příchodem Rudé armády. Z celkového počtu asi 50 000 vězňů jich při evakuaci přibližně polovina zahynula. (Srov. Halevy, Y. Historical Atlas of the Holocaust. New York: 1996. S. 206 a Hogan, D., J. The Holocaust Chronicle. Lincolnwood: 2002. S. 586).
9. Ernst Karter byl dopraven z Ovětimi do pracovního tábora v Schwarzheide. Zde vězni pracovali mj. v závodě Brabag (Braunkohlen – Benzinwerke), kde se vyráběl syntetický benzín. Tento závod, tajně zbudovaný v lesích při dálnici z Drážďan doBerlína, spojenci roku 1944 objevili a opakovaně těžce bombardovali. Vězňům však nebylo dovoleno odcházet do protileteckých krytů a proto jich mnoho zahynulo. Bombový útok z 5. října 1944 si vyžádal další četné oběti včetně Ernsta Kartera.
10. Gustav Karter žil se svojí rodinou před válkou v Polsku. V září 1939, v době napadení Polska nacisty a Rudou armádou, byl Gustav služebně v USA, ale jeho žena Anna a dvě malé dcery zůstaly doma. Záhy byly všechny tři zatčeny NKVD a poslány do gulagu. V nákladních vagonech jeli do pracovního tábora, jež se nacházel na Urale poblíž města Sverdlovsk (Jekatěrinburg). Tam Anna pracovala při těžbě a štípání dřeva. Následkem vysílení a fyzických trestů však těžce onemocněla a zemřela. Dcery byly odeslány do sirotčince, kde je koncem války s pomocí australských diplomatů Gustav nalezl. Teprve po zaplacení poplatků ve výši 1 000 USD „za výživné“, které si sovětské úřady vyžádaly, byly obě dcery propuštěny za otcem do USA. (Srov. Hruby, P., J. Two Worlds. S. 111 – 114, 219 – 223).
11. Videoprojekce dokumentující životní osudy Edith Carter je např. součástí expozice ve vzdělávacím centru ve městě Cincinnati: Center for Holocaust and Humanity Education, které ročně navštěvuje kolem 100 000 studentů. Příběh paní Edith Carter a její rodiny je podrobně zpracován i v knižní podobě. Viz Hruby, P., J. Two Worlds: A Family Memoir About the Holocaust, Intermarriage and Love. Bloomington: 2004.

Primární­ literatura a prameny
Carter, E. Zaznamenané vzpomí­nky, 2002. Archiv Center for Holocaust and Humanity Education, Cincinnati, (Ohio), USA.
Carter, E. Zaznamenané vzpomínky, 2007. Archiv RT.
Carter, E. Video interview. Projekt Eternity. Cincinnati: 1991.
Carter, E. Video interview. Projekt Survivors of the Shoah Visual History Foundation. Cincinnati: 1996.
Hruby, P., J. Two worlds: A Family Memoir About the Holocaust, Intermarriage and Love. Bloomington: 2004.
Neuda, F. Hodiny zbožnosti. Mohelnice: 2008. S. 11.
Štipl, L. Byl jednou jeden svět. Mohelnice: 2010. S. 1,2,18
Ziegler, E. Zaznamenané vzpomínky, 2005. Archiv RT.

Sekundární literatura
Applebaum, A. Gulag. Praha: 2004. S. 278 až 298.
Bartoš, J. Arizace židovského majetku v Olomouci v roce 1939. In: Terezínská studie a dokumenty 2000. Praha: 2000. S. 297až 308.
Blodig, V. Cládková, D., Langhamerová, M. Terezín, Litoměřice: Mí­sta utrpení a hrdinství­.
Praha: 2003.
Elias, R. Naděje mi pomohla přežít. Ostrava: 1994.
Halevy, Y. Historical Atlas of the Holocaust. New York: 1996. S. 206.
Hogan, D., J. The Holocaust Chronicle. Lincolnwood: 2002. S. 586.
Chládková, L. Terezínské ghetto. Praha: 2005.
Jelí­nek, J., Kojzar, J. Za branou továrny na smrt. In: Haló sobota 22. 4. 1989. S. 8-9.
Klenovský, J., Papoušek, M. Židovská obec v Olomouci: Historie, osobnosti, památky. Olomouc: 1997.
Lagus, K., Polák, P. Město za mřížemi. Praha: 2006.
Metolí­k, Z. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc: 2003.
Redlich, E. Zí­tra jedeme, synu, pojedeme transportem. Brno: 1995.
Vrba, R. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: 1998. S. 227 až 248, 360 až 361.
Kantor, A., Wykert, J. The Book of Alfred Kantor. New York 1971.
Friedlanderová, M., Schwerdtfegerová, M. Útěk z Berlína. S židovskou hvězdou v kapse. Ikar, Praha: 2011.

DVD prezentace:
Vzpomínky na židovské rodiny z Loštic a okolí­: Edith Carter Knöpflmacher. Námět a režie Luděk Štipl, kamera Jaroslav Dubský. DVD dokument 37 minut. RT 2008. Realizováno s pomocí Nadačního fondu obětem holocaustu a Nadace židovské obce v Praze.