Osudy Loštice

Artur Langer

Artur se narodil v Lošticích v roce 1923. Byl nejmladším potomkem manželů Langerových a měl šest starších sester. Jeho rodiče vlastnili továrnu na vatu. Když jim vyhořela, začali se věnovat, tak jako několik dalších židovských rodin, výrobě tvarůžků. Na živobytí si vydělávali i pěstováním ovoce a obchodem s ním.

„Bydleli jsme v domku s větší zahradou a měli psa vlčáka.Já a sestry jsme chodili do české školy, doma se mluvilo česky a taky německy. Jidiš se nemluvilo, to jsme ani neuměli. Dvakrát týdně jsem odpoledne chodil do Sokola. Cítili jsme se být židovskou rodinou, ale kamarády jsem měl židovské i křesťanské. Antisemitismus jsem v Lošticích nepoznal,“ vzpomíná Artur Langer.

O svém vztahu k náboženství dodává: „V Lošticích bylo dost Židů, byl tam minjan,tedy modlitební minimum deseti dospělých mužů, bez něhož se nesmí konat veřejná pobožnost. Naše synagoga bývala moc hezká. Pamatuji si ještě dneska, jak se tam vdávala moje sestra. Nebyli jsme zvlášť pobožní, ale drželi jsme všechny židovské svátky. O velkých svátcích, jako byl Nový rok, Jom kipur, jsme do školy nechodili.“

V roce 1933, když bylo Arturovi deset let, se Langerovi přestěhovali do sousední Mohelnice. Bydleli v Lékárnické ulici v domě č.1. Dnes je tu penzion pro důchodce. I zde, v tehdy převážně německém městě, chodil Artur do české školy i do Sokola. Rodina bydlela v domě společně s Němci a Čechy. Když Hitler v roce 1938 obsadil Sudety, majitel domu rodinu Langerovu vykázal z bytu, protože mu začal vadit její židovský původ. Langerovi se poté odstěhovali do bezpečnějšího Brna.

Útěk do Palestiny

V roce 1939 se nacistická hrozba stávala skutečností i v Brně, a proto si tři Arturovy sestry opatřily zvláštní povolení a odešly do Palestiny. I Artur se snažil opustit protektorát, ale s jeho úmyslem nesouhlasili rodiče. Argumentovali hlavně tím, že je na takovou pouť do neznáma ještě moc mladý. Bylo mu teprve 16, byl slabší postavy a podle vlastních slov vypadal ještě o dva roky mladší.

Přes odpor rodičů věnoval Artur veškeré úsilí přípravám k odjezdu do zaslíbené země, až konečně získal povolení k vystěhování. Na počátku září roku 1940 dostal ten nejlepší dárek k sedmnáctým narozeninám. Se skupinou dalších několika set šťastlivců vyjel z Prahy do Vídně, odkud měli pokračovat po Dunaji přes Rumunsko do Palestiny. Ten dárek mu zachránil život. 1)

Počáteční radost poutníků záhy vystřídalo zklamání a strach. Mnozí z nich Palestinu nakonec bohužel nikdy nespatřili. První překážka je čekala na hranici s Rakouskem. Zde byli připraveni členové gestapa, kteří uspořádali poslední selekci. Vyžívali se zejména v rozdělování rodin. Pan Langer vysvětluje: „Bylo tam hodně lidí s rodinami. Selekci dělali Němci tak, že třeba matku se synem nechali v Čechách a otce s druhým děckem pustili. Já jsem byl sám a naštěstí mě pustili. Pak jsme se dostali do Vídně a na loď, která nás bez problémů dopravila do Rumunska.“ Dílčí radost záhy zkalily další těžkosti.

„V Rumunsku jsme čekali, až připluje loď Milos (ale pokud se jedná o přesnou citaci, myslím,že není potřeba opravovat), která nás měla dopravit dál. Moc místa tam pro tolik lidí nebylo. V noci ještě před vyplutím narazilo do naší lodě jiné plavidlo a udělalo v jejím trupu velkou díru. Trvalo asi tři dny, než se podařilo vše opravit. Potom jsme opustili přístav Tulce. Po dlouhé plavbě jsme se konečně dostali k břehům Palestiny. Tam nás ale chytili Angličané a za jejich doprovodu jsme připluli do blízkosti přístavu Haifa.“

Vysněná země byla sice na dohled, ale drama a ukrutná hra osudu pokračovala dál. Palestina byla tehdy ještě pod britskou mandátní správou, která se přistěhovaleckým pokusům na toto území bránila. Artur Langer spolu s dalšími uprchlíky nesměli vstoupit na břeh. Místo toho byli převedeni na loď Patria. Příběh Patrie se zapsal do dějin druhé světové války jako jedna velká ostuda. Když se pasažéři a členové židovského podzemního hnutí dozvěděli, že Patria má vyvézt stovky přistěhovalců na ostrov Mauritius v Indickém oceánu, rozhodli se plavbě zabránit. Při tajném pokusu o poškození lodního motoru však nastal výbuch, po kterém se loď potopila a na 260 lidí zahynulo.

Artur měl opět štěstí. Byl dobrým plavcem, a tak doplaval k molu. Šťastný, že se zachránil, ale i zklamaný, neboť takhle si svůj vstup do svaté země nepředstavoval. Všichni ti, co přežili, byli téhož dne odvezeni do anglického internačního tábora. Po osmi měsících byli propuštěni a muži dostali možnost hlásit se prostřednictvím anglické armády do československé bojové jednotky.

Z pronásledovaného voják

Artur Langer vstoupil do armády v červenci 1942. Vůbec netušil, že v téže době nacisté odvážejí většinu židovských obyvatel z Loštic, 59 mužů, žen a dětí, do koncentračního tábora. „Nejdřív jsem prodělal výcvik u protiletadlového dělostřelectva. Nějaký čas jsem sloužil v Haifě přímo na molu, na které jsem předtím doplaval z potopené Patrie. Potom nás přeřadili do Tobruku, kde jsme vzdorovali německé armádě. Po asi šesti měsících jsem odplul do Anglie. Spojenecké invaze v Normandii jsem se zúčastnil jako šofér obrněného vozidla. Zbytek války jsem prožil ve Francii. Hned po uzavření míru jsem odjel zpět do Čech. Generál Liška s asi třiceti vojáky, já mezi nimi, byli posláni do Prahy na Vysokou školu válečnou. Tam jsem sloužil jako šofér až do konce roku 1945.“ 3)

Na této škole pomáhali s úklidem němečtí zajatci. Artur Langer tak zažil další nečekané setkání. Jeden ze zajatců totiž mluvil česky. Byl starší než Artur a shodou okolností pocházel také z Mohelnice. Z jejich rozhovoru nakonec vyplynulo, že rodiče německého zajatce byli ti, kteří před válkou vyhostili Langerovu rodinu z mohelnického bytu. Žádná odveta se ale nekonala. Artur to chápal spíš jako úsměvnou náhodu. Krátce po válce se bohužel dozvěděl i mnohem horší zprávy. Oba jeho rodiče - Emil a Flora, tři sestry - Greta, Marta, Erna i její čtyřletý syn Petr byli zavražděni v koncentračních táborech.

Artur Langer pracoval nějaký čas jako úředník a také jako vojenský instruktor v československém školicím středisku pro vojáky izraelské armády. Na počátku roku 1949 odešel znovu do Izraele, což ho téměř jistě zachránilo před zatčením a vězněním v komunistickém žaláři.

Občanem Tel Avivu

Dnes (2009) žije Artur Langer v izraelském Tel Avivu. V listopadu roku 2006 jej tam navštívili členové židovské kongregace Hakafa z Glencoe v Illinois v čele s rabínem Brucem Elderem. Tato americká kongregace má v užívání jednu z loštických tór a přáním jejích členů bylo navštívit a potěšit někoho z loštické předválečné židovské komunity. Setkání zprostředkovalo sdružení Respekt a tolerance, které je od roku 2005 s Arturem Langerem a jeho sestrou Gertude Kornfeld v písemném a telefonickém styku.

Poznámky

1)Artur Langer se stal nedobrovolně přímým účastníkem mnoha významných historických událostí. Některé z nich nejsou dodnes zcela zřejmé.(omlouvám se, ale většina lidí má problém při chápání původně psaného záporu. Lze uvézt též opis : neví se s určitostí, jak se opravdu staly, nejsou objasněné, nejsou vysvětlené, není znám jejich průběh…) Není příliš známo, že v letech 1939 až 1941 bylo ještě možno odcestovat s požehnáním úřadů z protektorátu Čechy a Morava. Vystěhovalecké oddělení bylo zřízeno při Židovské obci v Praze a podléhalo tzv. Ústředně pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung). Tato ústředna byla otevřena v roce 1939 a na její činnost dohlížel Adolf Eichmann. Získat povolení nebylo snadné ani laciné, ale do konce r. 1941 se podařilo takto zachránit téměř 26 000 osob. (Srov. Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: 2001. S. 344, 653; Kol. Židé v protektorátu: Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942. Dokumenty. Praha 1997. S. 64). Během r. 1941 se však poměry začaly měnit k horšímu. Židé byli stále více omezováni a šikanováni, museli nosit žlutou hvězdu a hrozily jim deportace, z nichž nebylo návratu. Možnost byť i nepohodlné emigrace byla zakrátko pro miliony lidí jen nesplnitelným snem.

2)Mnozí uprchlíci, kteří se vydali na lodi za svobodou, sice unikli nacistickému teroru, ale do cíle nikdy nedorazili. Tragédie lodi Patria nebyla totiž ojedinělou záležitostí. Britská mandátní správa vrátila mnohé lodi do místa vyplutí, což znamenalo pro pasažéry téměř jistou záhubu. Do této smutné kapitoly patří například i smrt 768 uprchlíků cestujících na lodi Struma, která byla na počátku roku 1942 potopena ruskou ponorkou (nebo výbuchem miny) v Černém moři poté, co jí Britové bezohledně zakázali připlout do Palestiny. Dále ztroskotání z Bratislavy vypraveného říčního (kolesového) parníku Pencho v Egejském moři, ztroskotání škuneru Salvador, při kterém zahynulo přes 200 běženců z Bulharska a tragédie jednoho z lodních transportů, který koncem roku 1939 zamrzl v Dunaji. Uprchlíci zde několik měsíců trpěli zimou a hladem a byli vysvobozeni teprve za pomoci zahraničních podpůrných organizací. V roce 1944 byla torpedována turecká loď Mefkure, převážející židovské vystěhovalce z Rumunska. Přestože loď plula pod vlajkou červeného kříže, byli tonoucí postříleni kulometnou palbou. Při operaci, kterou provedlo dosud nezjištěné sovětské či německé plavidlo, zahynulo 345 mužů, žen a dětí.

3)Osudy loštického rodáka Artura Langera odhalují i otázku často diskutované účasti židovských obyvatel na protinacistickém odboji. Zatímco historikové minulé éry se snažili účelově prezentovat židovské spoluobčany jako pasivní účastníky tragických válečných událostí, Langerovy vzpomínky nás přivádějí k nečekaným informacím. Vyplývá z nich, že mnozí, jimž se podařilo emigrovat, se místo starostí o svoje vlastní živobytí okamžitě zapojili do úsilí o obnovu československého státu. V další fázi se se zbraní v ruce začlenili do boje proti nacistům. Z 8000 československých Židů žijících v Palestině jich téměř 2000 vstoupilo do československých jednotek. Tisíce židovských mužů a žen bojovaly v československé zahraniční armádě jak na východní a západní frontě, tak i na Středním východě.

(Srov. Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: 2001. S. 571; Kulka E. Židé v československé Svobodově armádě. Praha: 1990. S. 168;Kulka E. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: 1992;Franková, A. Židé v armádách protihitlerovské koalice. In:Židé: Dějiny a kultura. Praha: 1997. S. 77-78; Zudová-Lešková, Z. (ed.) Židé v boji a odboji. Historický ústav, Praha: 2007).

Prameny

Artur Langer, Tel Aviv, Izrael, kazeta 1049 a –b A.L. In: Archiv holocaustu, Židovské muzeum v Praze.

Langer, A. a Kornfeld, G. Záznam telefonního rozhovoru, dopisy, 2005. Archiv RT.

Škrobal, I. Záznam vzpomínek, 2005. Archiv RT.

Rybičková, S., Štipl, L.: Jeden osud uprostřed holocaustu. Koncept článku pro deník Moravský sever, září 2006. Archiv RT.

Rybičková, S. Z rodné země utíkal dvakrát. In: Deník (šumperský, jesenický), 29. 11. 2006. Šumperk: 2006.

Popisky k fotkám

Třída české školy v Mohelnici. Artur Langer sedí v první řadě čtvrtý zprava. Jeho kamarád Igor Škrobal stojí v prostředí řadě – třetí zprava. Mohelnice 1932

Arturův otec Emil Langer s dělnicemi své výrobny tvarůžků v Lošticích. Tvarůžky jsou položeny na dřevěných deskách zvaných šindele. Langer započal s jejich výrobou v roce 1910. Emil, jeho žena Flora a tři z jejich šesti dcer zahynuli v roce 1942 v koncentračním táboře. Loštice r. 1918.

Loď Patria, na které byl Artur Langer internován při útěku do Palestiny.

Artur Langer (vlevo) s manželkou při návštěvě spolužáka Igora Škrobala. Vyšehorky u Mohelnice, 1991

Artur Langer, jeho sestra Gertude Kornfeld a rabín Bruce Elder během návštěvy kongregace Hakafa v Izraeli. Tel Aviv, 2006