Osudy Loštice

Egon Morgenstern

Egon se narodil 27. července 1914 jako syn Julia a Laury Morgensternových. Jeho matka působila v Lošticích jako porodní asistentka. Morgensternovi byli židovského vyznání a bydleli v bytě v budově synagogy. Kolem roku 1925 se odstěhovali na Těšínsko a koncem třicátých let přesídlili do Brna.  V roce 1939 po příchodu nacistů uprchl Egon se svým mladším bratrem Arminem do Polska. Utíkali z Brna, které podle nařízení nesměli opustit pod trestem smrti. V Polsku však nebyli přijati příliš vlídně. Tam se také jejich cesty rozdělily.

Egon byl zatčen polskou policií, zatímco Armin se zachránil před zatčením skokem z okna. Egon se po záhadném propuštění vydal sám na další cestu, bez dokumentů a finančních prostředků. Chtěl se dostat přes pobaltské státy
a Švédsko na Západ, aby mohl bojovat proti nacistům. Cestoval na černo, či šel pěšky a jídlo si musel vyprosit u soucitných lidí. V Lotyšsku byl zatčen
a vyslýchán neblaze proslulou sovětskou státní policií NKVD, která ho obvinila ze špionáže a odsoudila v pětiletému pobytu v pracovním táboře – gulagu.¹⁾ Po kratším pobytu v obávaném vězení Lukiškés ve Vilniusu prodělal 1500 kilometrový transport  v dobytčích vagonech z Vilniusu do Kotlasu a odtud s ostatními vězni pochodoval 800 km pešky ve sněhu a mrazu do oblasti Vorkuty a Pečory, která se nachází za polárním kruhem při severním Uralu. Mnoho lidí umrzlo již během transportu, neboť jim bylo přiděleno pouze letní oblečení. Po příchodu na místo určení nastalo budování tábora, kácení stromů, práce v kamenolomu a stavba železniční dráhy. Hlavní útrapy představovala těžká často 16 hodinová otrocká práce, kruté mrazy, hlad a fyzické tresty.  Egon naštěstí přežil a po válce byl propuštěn z tábora. Musel podepsat prohlášení, že nebude s nikým hovořit o tom, co se odehrávalo v gulagu. Nesměl se však vrátit zpět do Československa a musel žít pod dohledem policie v odlehlé části Kazašské republiky. Veškeré jeho pokusy o návrat do ČSR byly neúspěšné. Nejbližší příbuzní se dozvěděli až v roce 1958, že je naživu. Potom svou rodnou zem, zejména Loštice a Mohelnici, několikrát navštívil.
Egon Morgenstern v současné době (2014) žije ve Vilniusu (Litvě). V červenci 2014 tam oslavil svoje 100. narozeniny.

Egonův bratr Armin se narodil 1. března 1922 v Lošticích. Pro svůj původ byl v roce 1939 vyloučen z brněnské obchodní akademie. Na útěku z protektorátu se mu podařilo uniknout zatčení polskou policií. Po dramatickém putování se dostal až do Sovětského svazu, kde na rozdíl od mnoha jiných uprchlíků nebyl zatčen, pracoval v různých dělnických profesích a nakonec se stal učitelem němčiny ve vzdělávacím institutu. Bylo mu tehdy sedmnáct let. Mezi prvními vstoupil do Svobodovy armády a prodělal letecký výcvik v Gruzii.²⁾ Účastnil se mnoha bojových akcí na východní frontě, včetně bitev u Sokolova a Dukly. Získal četná vojenská vyznamenání, jako např. Řád Rudé hvězdy, Medaili za chrabrost a dva Čs. válečné kříže 1939. Po válce se vrátil zpět do Československa, přijal jméno Petr Malina a žil se svojí rodinou v Praze. V roce 2005 starosta Loštic udělil podplukovníkovi Malinovi čestné občanství města.

Matka Laura Morgensternová zahynula v koncentračním táboře Rejowiec v roce 1942. Otec Julius zahynul v témže roce ve varšavském ghettu. Mladší sestru Renatu nacisté zastřelili roku 1941 poblíž Minsku.

Poznámky
1)    Gulag je označení pro komunistické pracovní tábory v Rusku založené na podobném principu jako nacistické koncentrační tábory. Gulag je zkratka ruského názvu GLAVNOJE UPRAVLENIJE LAGEREJ (Hlavní správa táborů). Oficiálně síť nápravně výchovných táborů která začala vznikat již v roce 1918.  Jejich zrušení nastalo až v roce 1960. Údaje o celkovém počtu vězňů a obětí gulagu se různí, nejčastěji je uváděn počet vězňů 18 milionů a počet obětí 1,5 milionu.   V letech 1938–1939 prchali lidé z našich zemí před nacisty mj. do Sovětského svazu, kde hledali záchranu a možnost bojovat proti Německu. Většina z nich však byla obviněna ze špionáže a poslána do pracovních táborů, kde trpěli podvýživou, mrazem a fyzickým násilím. Převážná část z těch, kteří přežili, byla po složitém diplomatickém jednání propuštěna až v roce 1942, aby mohli vstoupit do československé vojenské jednotky, která se v té době začíná v Rusku formovat.
2)    Tisíce židovských mužů a žen bojovaly v československé zahraniční armádě jak na východní a západní frontě, tak i na Středním východě. Zúčastnili se i domácího odboje včetně Slovenského národního povstání a dle některých propočtů zpočátku tvořili více než padesát procent Svobodovy armády bojující proti nacistům na východní frontě