Otto Wolf

Otto Wolf se narodil dne 5. června 1927 v Mohelnici jako nejmladší syn Růženy a Bertholda Wolfových. Jeho otec pocházel z Úsova a matka z Lipníku nad Bečvou. Ve dvacátých letech se rodina přistěhovala z Lipníku do Mohelnice. I v tehdy převážně německé Mohelnici se hrdě hlásili k české menšině. Jejich děti navštěvovaly českou školu a byly členy Sokola. Od r. 1933 bydleli Wolfovi v Olomouci. Ottova sestra Felicitas (nar. 1920) pracovala v módním salonu a bratr Kurt (nar. 1915) studoval medicínu na Masarykově univerzitě v Brně. Po příchodu nacistů se Wolfovi usadili v Tršicích, ale Kurt uprchl do Sovětského svazu, kde později jako jeden z prvních vstoupil do Svobodovy armády. V červnu 1942 byl Otto spolu se sestrou a rodiči povolán do prvního transportu z Olomouce do Terezína. (1)

Dne 22. června se nechali odvézt povozem na shromaždiště, ale ve městě z vozu sestoupili a tajně se pěšky vrátili do už dříve připraveného lesního úkrytu poblíž Tršic. Tímto datem začíná i deník, který si tehdy patnáctiletý Otto začal psát. V pravidelných zápisech o nebezpečném životě v úkrytech pokračoval až do března 1945. Tak vzniklo ojedinělé dílo, které je považováno za významný dokument osvětlující poměry za doby okupace a svědčící o pomoci českých obyvatel ohroženým spoluobčanům. (2)

Otto Wolf byl nešťastně dopaden tři týdny před koncem války při proti partyzánské akci, kterou uskutečnil kozácký oddíl ve službách německé tajné policie. Přes velké utrpení Otto nikdy nevyzradil své jméno, jména svých ochránců ani úkryt rodičů. Spolu s dalšími zatčenými byl 20. dubna 1945 popraven v lese poblíž osady Kyjanice. Rodiče i Felicitas se dočkali osvobození. Kurt padl v roce 1943 v bitvě u Sokolova. Byl povýšen in memoriam do hodnosti poručíka a obdržel čestný doktorát a četná vysoká vyznamenání včetně Řádu bílého lva s hvězdou I. stupně, Československého válečného kříže 1939 a Řádu rudého praporu .(3) Pamětní deska byla bratřím Wolfovým odhalena v Mohelnici r. 1947 na Ottově rodném domě v Nádražní ulici čp. 6.

Poslední Ottův zápis v deníku pochází ze 13. dubna 1945. Následné týdny života v ilegalitě i konec války do deníku zaznamenávala Felicitas.

Zpráva o smrti Otty a Kurta se dostala k Wolfovým až za několik dnů po osvobození a znamenala pro ně těžkou ránu. Doufali, že budou moci zvěčnit památku svých synů alespoň vydáním deníku. Jejich několikaletá snaha však byla marná především pro nedostatek politické vůle tehdejšího režimu.

Zatímco v zahraničí vycházely podobné publikace a deníky, jako např. Deník Anny Frankové, Ottův deník zůstal před českou veřejností po dlouhou dobu utajen. Navzdory tomu, že dokumentuje unikátní počin hrdinství a soucitu. Text rovněž podrobně popisuje u nás poněkud mimořádný jev – ukrývání čtyřčlenné skupiny po dobu téměř tří let, ač to vědělo několik desítek obyvatel Tršic i vrchní četnický nadstrážmistr. Všichni riskovali životy své i svých rodin, zejména během tzv. heydrichiády, kdy byly popravy i za mnohem méně závažná provinění na denním pořádku.

Po válce Berthold Wolf působil jako kantor židovské náboženské obce v Olomouci, zemřel v r. 1962.

Felicitas si otevřela v Olomouci módní salon, který jí byl v r. 1948 znárodněn. V roce 1968 odešla se svým manželem Otto Grätzerem do Spojených států. Deník si vzala s sebou. Od r. 1995 je rukopis ve sbírkách United States Holocaust Memorial Museum in Washington, DC. Teprve po pádu totality vyšel u nás tento významný dokument pod názvem Deník Otty Wolfa 1942 - 1945 (Sefer 1997).

Ve zrekonstruované loštické synagoze byla v srpnu 2011 zřízena knihovna
Otty Wolfa.

Sdružení­ Respekt a tolerance vytvořilo za podpory NFOH v roce 2012 DVD prezentaci pro vzdělávací účely, vykreslující tento silný příběh rodiny Wolfů pod názvem Deník Otty Wolfa a osudy jeho rodiny.

Ve stejném roce za podpory Nadace židovské obce v Praze byl sdružením Respekt a tolerance vytvořen Výbor z deníku Otty Wolfa a Felicitas Wolfové s interaktivními metodickými texty.

Přečtěte si krátkou ukázku z deníkových záznam Otty Wolfa.

Poznámky/prameny

1. Transportem s označením AAf bylo dne 26. června 1942 dopraveno přesně 900 židovských občanů z Olomouce a okolí do Terezína. Mnozí z nich byli později převezeni do vyhlazovacích táborů na východě. Z tohoto transportu přežilo jen 44 osob.
   
   Ti, kteří dostali povolání do transportu, se měli dostavit již tři dny před odjezdem do sběrného střediska, které bylo zřízeno ve škole v Hálkově ulici, poblíž olomouckého nádraží. Po třech dnech byli v noci odvedeni do vagonů a odvezeni do Terezína.
   
   Během června a července 1942 byla poslána ve čtyřech transportech (označených AAf, AAg, AAm, AAo) většina židovských mužů, žen a dětí z Olomouce a okolí do koncentračních táborů. Poslední transport s 53 lidmi (většinou se smíšených manželství) byl vypraven ještě 7. března 1945 (!). Celkem se jednalo o tři a půl tisíce osob, z nichž přežilo přibližně jen 230.
   
   Srov.: Bartoš, J. Arizace židovského majetku v Olomouci v roce 1939. In: Terezínské studie a dokumenty 2000, s. 306;
   Klenovský, M., Papoušek, M. Židovská obec v Olomouci: Historie, osobnosti, Památky. Olomouc: 1997. S. 7-8; Metolík, Z. Olomouc rabína Bertholda Oppenheima. Olomouc 2003. S. 85 – 88;
   Kárný, M.(ed). Terezínská pamětní kniha I.- II. Praha: 1995
   
   
2. Srov. Dobrý, M. Deník Otto Wolfa. In: Židé a Morava 96. Kroměříž: 1997. S. 111- 114.
   Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: 2001. S. 141, 152, 573, 632.
   Václavek, L. Vzácný dokument z podzemí 1942 – 1943. In: Severní Morava, sv. 56. Šumperk: 1988. S. 21-25.
   Wolf, O. Deník Otty Wolfa 1942 – 1945. Praha: Sefer 1997.
   Zapruder, A. Salvaged Pages: Young Writers‘ Diaries of the Holocaust.Hew Haven: Yale University Press, 2004. S. 122 -159.
   
   
3. Tisíce židovských mužů a žen bojovaly v československé zahraniční armádě jak na východní a západní frontě, tak i na Středním východě. Zúčastnili se i domácích odboje včetně Slovenského národního povstání a dle některých propočtů zpočátku tvořili více než padesát procent Svobodovy armády bojující proti nacistům na východní frontě. (Srov. Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: 2001. S. 571; Kulka E. Židé v československé Svobodově armádě. Praha 1990. S. 168; Franková A. Židé v armádách protihitlerovské koalice. In: Židé: Dějiny a kultura, s. 77-78; Zudová-Lešková, Z. ed. Židé v boji a odboji. Historický ústav, Praha: 2007).
   O působení Kurta Wolfa se pochvalně zmiňuje generál Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy i další autoři. Srov.: Filip, J. Hrdinové od Sokolova. In: Severní Morava, sv. 45. Šumperk: 1983. S. 19 – 22; Filip, Z. Cesty hrdinů. Štíty: 2002. S. 120 – 123.
   Kulka, E. Židé ve československé Svobodově armádě. Praha: 1990. S. 124, 135, 155, 197, 204, 205, 218; Kulka, E. Jews in the Czechoslovak Armed Forces abroad during World War II. In: The Jews of Czechoslovakia, vol. III. Philadelphia: 1984. S. 433.
   Kol. Za svobodu Československa I. Praha: 1959. S. 122, 153.
   Reicin, B., Mareš, J. Věrni zůstaneme: Sborník reportáží a dokumentů. Moskva: 1943. S.103, 106.
   Reicin, B., Mareš, J. Sokolovo. Praha: 1948. S. 171-176.
   Svoboda, L. Z Buzuluku do Prahy. Praha: 1963. S. 132.