The fates Sumperk

Osudy členů rodiny Bandlerovy

Staří Šumperáci si snad ještě vzpomenou, že v obchodě „u Bandlerů“ na Hlavní třídě (Schillerstrasse), bylo možno nakoupit vše od nití přes ponožky až po oděvy. Součástí firmy byl velkoobchod, který zásoboval tímto zbožím celou severní Moravu a částečně i Slezsko. Eduard Bandler byl i členem společnosti Eschmann & Comp., mechanické niťárny a výrobny hlazené příze, založené v roce 1908. Kdo dnes o této rodině ještě něco ví? Stopy po ní pomalu zavál čas.

Zakladatel firmy Eduard Bandler se narodil roku 1859 v Heřmanově Městci u Chrudimi a do Šumperka přišel v roce 1886. Oženil se s osmnáctiletou Kamilou Kernovou, s níž měl celkem devět synů a jednu dceru. Dospělosti se však nedožili nejstarší Ernst a čtvrtý v pořadí Karl.

První obchod s drobným zbožím otevřel Bandler na ulici Generála Svobody (tehdejším Eichelbrennerově náměstí čp. 253 - dnes v místech nového domu s restaurací „Schiller“). O pět let později koupil domy v sousední ulici na Hlavní třídě č. 2 a 4 (Schillerstrasse) a na ulici Krátká č. 1 (Sterngasse), kde si vybudoval známou prodejnu s velkoobchodem, ve kterém v roce 1900 pracovalo již 15 zaměstnanců. Dům č. 4 byl v roce 1930 prodán firmě Baťa.

Těžký infarkt přinutil Eduarda Bandlera odejít na odpočinek již ve 47 letech. Zemřel v roce 1913 a za pozornost stojí, že si přál být pohřben žehem. Protože v Rakousku-Uhersku tenkrát žádné krematorium neexistovalo, nechal ho jeho nejstarší syn Max zpopelnit v Německu a urnu uložil na šumperském židovském hřbitově.
Obchod převzala žena Camilla, která ho předala synům Leovi a Maxovi a sama pak odešla v roce 1938 do Prahy. V červnu 1942 byla nejprve deportována do Terezína a v říjnu téhož roku do Treblinky. Měla tehdy již 74 let.

Druhorozený syn Max po skončení gymnázia studoval ve Vídni práva, kde pak pracoval jako právní praktikant. V 1. světové válce byl těžce raněn. V roce 1930 se oženil s Mimi Fischerovou, která pocházela z Mostu. Téhož roku s bratrem Leem převzal rodinnou firmu. V roce 1938 se mu s jedním britským důstojníkem podařilo uniknout do Anglie. Jeho žena Mimi se vrací do Mostu, aby se odtud spolu se svým bratrem rovněž pokusila odejít do Anglie. Útěk se jim však již nezdařil. V roce 1941 byli sourozenci deportováni do Terezína a v lednu 1942 do ghetta v Rize. Jejich další osudy nejsou známé. Max pracoval během války v Londýně v redakcích různých časopisů. Po válce odešel do Izraele, kde v roce 1975 zemřel v domově důchodců ve věku 88 let.

Třetí syn Leo, narozen roku 1899, vystudoval Obchodní akademii v Olomouci a poté pracoval v Union bance v Praze. Po otcově onemocnění musel nastoupit do rodinné firmy a po jeho smrti se stal jejím spolumajitelem. Roku 1913 se žení s Franczi Schőnfeldovou, narozenou v roce 1895 v Branné. Z manželství vzešly děti Hardy a Edith. Ve třicátých letech se stal Leo zástupcem předsedy židovské obce a jeho žena Franczi členkou jejího kulturního výboru. V roce 1938 se rodina přestěhovala do Olomouce a Edith se zde provdala za Lea Schmitze. V červenci 1942 byli téměř všichni deportováni do Terezína. Zatímco Lea s manželkou ještě v témže měsíci přemístili do Baranoviče v Bělorusku, Edith s manželem byla převezena do Malého Trostince. Uniknout se podařilo pouze Hardymu. Dostal se do Palestiny, kde vstoupil do britské armády, v níž pod vedením generála Montgomeryho bojoval u el Alamejnu a u Tobruku. Jako voják byl několikrát raněn. V roce 1945 se vrátil do Šumperka a získal nazpět rodinný podnik. Roku 1976 se oženil s Felicitas Korefovou, s níž měl syna Michaela. V roce 1949 se jim podařilo opustit Českolovensko. Do roku 1952 žili v Londýně a pak se odstěhovali do Montrealu, kde Hardy vybudoval obchodní firmu zabývající se exportem a importem. Zemřel ve věku 67 let.

Další Eduardův syn MUDr. Paul Bandler se narodil v roce 1893. V Praze vystudoval obchodní akademii a později medicínu. Od roku 1927 pracoval jako ženský lékař v Brně, kde se oženil s Trude Reisenfeldovou, s níž měl dceru Danielu. V roce 1938 odchází s rodinou do Palestiny. V době války působí jako lékař v britské armádě. Po válce se vrátil do Československa a stal se primářem kardiologie v jedné pražské nemocnici. Zemřel v Praze v roce 1970.

Šestým synem byl Dr. Fritz Bandler, vystudoval filozofii na pražské univerzitě, na níž pak působil jako profesor starých jazyků. S manželkou Rosi, rozenou Weilovou se mu nepodařilo opustit zemi a jsou v červenci 1942 deportováni do Terezína a o šest týdnů později do Malého Trostince, kde oba zahynuli.
Dalšími Eduardovými potomky byla dvojčata Hugo a Robert, kteří se narodili v roce 1896.

Hugo získal obchodní vzdělání a poté byl zaměstnán u jedné vídeňské banky. Při zakládání její pobočky v Paříži se seznámil se svou pozdější manželkou Terezou. Na posledním rodinném setkání v roce 1934 naléhá na své blízké, aby odešli před blížící se válkou z Evropy, bohužel ho poslechne pouze nejmladší bratr Otto. Hugo odejel se svou paní do Sao Paula v Brazílii. U zdejší firmy Singer se stal nejdříve finančním a později generálním ředitelem. Po roce 1939 zaslal do protektorátu některým svým příbuzným jízdenky na cestu do Brazílie. Nikdo z nich však povolení k odjezdu již nedostal. Hugo zemřel v roce 1987 ve věku 90 let, krátce po něm skonala i jeho žena.

Dr. Robert Bandler zůstal svobodným mládencem. Po studiích zubní medicíny a krátkém působení v Praze odchází na místo asistenta na klinice v Českých Budějovicích, kde působí jako chirurg. Odjezd do Brazílie za bratrem mu nebyl povolen, umírá 18. prosince1971 v Mauthausenu.

Jediná Eduardova dcera Marie se narodila 4. října1898. V roce 1919 se provdala za Maurice Thalera, kterému v roce 1922 porodila syna Paula. Thaler se stal společníkem a vedoucím obchodu šumperské firmy „Marmorit“, vyrábějící umělý kámen. Byl také členem kulturní rady izraelské obce a aktivně působil v podpůrném spolku zdejší státní průmyslové školy, kterou navštěvoval jeho syn Paul. V roce 1938 odešla rodina k příbuzným do Brna. Odtud se jim podařilo dostat se do jednoho z ilegálně organizovaných transportů, které směřovaly z Vídně do Palestiny (organizoval je bývalý majitel šumperské pily Alfréd Flesch). Parníkem „Tulln“ se přes Bratislavu dostali do Černého moře, kde přestoupili na řeckou nákladní loď „Agios Nikolas“. U břehů Palestiny však byla loď ostřelována britským námořními silami, protože židovští utečenci nebyli britskou výkonnou mocí na tomto území vítáni. Loď se musela vrátit a přistát u jednoho z řeckých ostrůvků. Po několika měsících pobytu, kdy se o utečence starala aténská židovská obec, se jim přece jen podařilo na několika malých lodích doplout do Haify. Následoval několikaměsíční pobyt v karanténním táboře a konečné povolení, že mohou zůstat v Palestině. Během cesty si Paul Thaler psal deník. V Izraeli se stal Maurice Thalera vedoucím nemocniční pokladny. Zemřel v roce 1956. Paní Marie Bandlerová – Thalerová v roce 1998 oslavila v Ramat Gan v Izraeli sté narozeniny. Bohužel stoprvých narozenin se již nedožila. Jejich syn Paul vstoupil v Palestině do britské armády a po válce se vrátil do Brna, vystudoval jako inženýr strojírenství a zaměstnání našel v mosteckých hnědouhelných dolech. Počátkem padesátých let byl jako Žid sloužící v britské armádě zatčen a odsouzen na několik let nucených prací v káznici Leopoldov. V roce 1968 se mu podařilo uprchnout do Vídně, kde byl zaměstnán u právního poradce jako odborník na přihlašování patentů. Později odešel do Kolína nad Rýnem, kde jej čekala funkce vedoucího patentního oddělení. Umřel náhle v roce 1995.

Eduardův nejmladší syn Dr.Otto Bandler se narodil v roce 1902. Vystudoval nejdříve ve Vídni Obchodní akademii se zaměřením na export a poté medicínu. Působil jako praktický lékař a počátkem třicátých let se oženil s Giselou (příjmení se nepodařilo zjistit). V roce 1935 na radu bratra Huga vycestoval s manželkou do Paraguaye. V Asuncionu pracoval jako lékař a ve stejném oboru působil i později v novém domově v New Yorku, kde se věnoval tamní španělské kolonii. Zemřel v roce 1969 a jeho žena krátce po něm.

Krutá doba rozvála stopy kdysi velké a vážené rodiny do nejrůznějších koutů světa. Zabiti byli: Kamila v Treblince, Mimi v Rize, Leo a jeho žena Franczi v Baranoviči, Edith, Dr.Fritz a jeho žena Rosi v Malém Trostinci, Dr. Robert v Mauthausenu. Nemají žádné hroby, jejich těla či popel byly uloženy neznámo kde.

Gerhard Wanitschek
Díky váženému panu Wanitschkovi tu však zůstává trvalá vzpomínka na jejich životy.

Prameny:
Wanitschek, G., redakčně upraveno a zkráceno