Facebook profil
OSUDY Z MNOHA
Osudy Mohelnice
Rodina Zieglerova
Můj dědeček Edmund Ziegler se přistěhoval do Mohelnice kolem roku 1870. Společně s babičkou vlastnili menší výrobnu slivovice na Třebovské ulici. Rovněž se věnovali výrobě lněného, kostnicového a kostěného zboží a výrobě korzetů - První moravskoslezská továrna na kostěné a kostnicové zboží.
Já jsem se narodil v Mohelnici v roce 1920 a bydlel jsem tam až do počátku třicátých let. Moje maminka pocházela z německé křesťanské rodiny a tatínek byl původu židovského. V té době žilo v Mohelnici asi 20 židovských rodin. Kantor Fuchs z Loštic přicházel každou neděli vyučovat nás děti židovské náboženství. Ve městě jsem prožil pěkné dětství, na které rád vzpomínám. Dost dobře jsem hrál fotbal, účastnil jsem se mnoha plaveckých soutěží a měl hodně německých i českých kamarádů. Počátkem třicátých let jsem vyhrál nějaký závod na koupališti u mohelnického parku a shodou okolností vyhrála ve své kategorii také má sestra. Tehdy poprvé se ozvala zlověstná otázka: „Jak je možné že ti Židi vyhráli.
Po r. 1930 jsme se přestěhovali do Bratislavy, ale v Mohelnici jsme měli stále dům a příbuzné, a tak jsme město navštěvovali každé léto. Když přišli nacisté, nastaly nám těžké časy. Rozhodl jsem se opustit zemi. Maminka mě pomohla získat dánské vízum a já se vydal neprodleně na cestu. Německo jsem projel sice se strachem, ale bez vážnějších potíží. Když jsem měl Dánsko na dosah ruky, zastavil mě německý policajt a začal s výslechem. Nakonec se mě přímo zeptal: „Nejseš ty náhodou Žid?“ Přiznal jsem se a zároveň se loučil se svobodou. On však pronesl pro mne osudovou větu: „Zmiz z Říše co nejrychleji, tady na tebe nic dobrého nečeká.“ A tak jsem se dostal do Dánska. Tuto zemi mám dodnes moc rád. Chránila Židy po příchodu nacistů a postarala se i o jejich záchranu. Z počátku jsem pracoval u sedláka a také studoval. Pokusil jsem se na vlastní pěst utéct do neutrálního Švédska, ale pokus nevyšel. Chytli mě němečtí vojáci, ale naštěstí si na nich dánská policie vymohla, abych byl předán k potrestání dánskému soudu, čímž mě zachránila. Můj druhý útěk do Švédska byl již součástí programu, který tajně organizovala dánská vláda, policie, podzemní organizace, rybáři a církev. Při této akci byli Židé v noci přepravováni na lodích do Švédska. Tímto opatřením byla zachráněna většina z více než 7 500 Židů, kteří v té době žili v Dánsku. Lodě, které nás přepravovaly, nemohly připlout přímo do přístavu, a tak jsme my museli doplavat k nim. Moje plavecká průprava z mohelnického koupaliště zase jednou přišla vhod. (1)
Na přípravě záchrany dánských Židů se podílela jedna dánská křesťanka, se kterou jsem se blíže seznámil, a nakonec z toho byla velká láska. Přestože jí doma nehrozilo žádné nebezpečí, rozhodla se odejít se mnou vstříc neznámé a nejisté budoucnosti. Svatbu jsme měli ve Švédsku a žijeme spolu dodnes (2010). Ve Švédsku jsem nějaký čas studoval na univerzitě a později jsem odletěl do Anglie a stal se členem československé bojové jednotky. Na Západě jsem z naší rodiny nepůsobil sám. Moje mladší sestra Charlotte, rodačka z Mohelnice, odešla před válkou do Palestiny a později působila jako zdravotnice v československé jednotce na Západě. Můj strýc, otcův bratr, dr. Otmar Ziegler, rovněž původem z Mohelnice, byl důstojníkem britské armády. (2)
Když válka skončila moje první cesta vedla za maminkou do Bratislavy. Od ní jsem se také dozvěděl o osudech celé rodiny. Sestra byla hned na počátku okupace poslána do pracovního tábora. Později byla podmínečně propuštěna. Horší to bylo s mým nejmladším bratrem. Bylo mu teprve dvanáct a policie po něm neustále pátrala. Maminka jim tvrdila, že se mnou odešel do ciziny, ale oni jí nevěřili. Celou válku ho ukrývala ve skrýši ve starém nefunkčním krbovém komíně. Žil tam skoro pořád, protože policie často vtrhla do bytu, třeba ve čtyři hodiny ráno, takže na nějaký bezpečný den či období se nedalo spoléhat. Maminčin syn z prvního manželství byl považován za Němce, a proto musel narukovat do wehrmachtu. Aby toho nebylo málo, nacisté odvlekli tatínka do koncentračního tábora. Byl Žid a navíc sociální demokrat, takže jeho šance na přežití byly mizivé. Pro matku to musela být nepředstavitelně těžká doba. Jednoho syna měla v německé armádě, další dva potomky bojující proti německé armádě, dceru podmínečně uvolněnou z pracovního tábora, nejmladšího syna ve skrýši v komíně a manžela v koncentráku. Po válce jsme se všichni šťastně shledali. Tedy všichni kromě tatínka. Ten byl umučen den před Štědrým dnem 23. prosince 1944 v Buchenwaldu.
Z Bratislavy jsem se vydal do rodné Mohelnice. Ještě tam žili Němci, z nichž jsem mnohé znal. Byl to podivný pocit potkávat bývalé známé a kamarády, kteří mě kdysi měli rádi, před válkou začali být (někteří) rozpačití i chladní a nyní byli zase rozpačití, ale trochu jinak. Hovor se těžko navazoval a nesnadno udržoval. Konverzace často definitivně uvázla tím, že se mě zeptali, jak se daří tatínkovi a já jim odpověděl, že byl umučen v koncentráku. Přesto jsem ale nesouhlasil s tím, aby byli Němci označováni páskou a odváděni s kufrem k nádraží. Příliš mi to připomínalo osud Židů a bylo mi nepříjemné, že je zase někdo transportován ve vagonu ze svého domova jen kvůli své rase. Byl jsem však vždy pro nejpřísnější potrestání opravdových viníků.
Po válce jsem se ještě nějaký čas zdržoval v Evropě, ale zanedlouho jsme s manželkou přesídlili do Kanady, kde jsem pracoval na Ministerstvu pro přistěhovalectví. Po šedesátém osmém roce jsem působil jako vedoucí sekce na tomto ministerstvu a k mé pracovní náplni patřila problematika integrace uprchlíků z Československa do většinové společnosti v zemi javorového listu.
Náhrobek rodiny Zieglerovy, nesoucí i jméno mého otce a dědečka, se dodnes nachází na mohelnickém hřbitově. Na židovském hřbitově v Lošticích jsem dokonce našel náhrobky mých prarodičů Freibergerových. Svůj rodný kraj jsem navštívil několikrát. Naposledy v roce 2005 na pozvání členů sdružení Respekt a tolerance. Poslal jsem jim z Kanady modlitební šály, řemínky a modlitební knihu, které zde kdysi používal můj otec i dědeček. Jsem rád, že jsou tyto předměty zase doma a opět slouží dobré věci, sdružení je využívá pro vzdělávací účely.
Poznámky
- Dr. Edgar Ziegler byl přímým účastníkem událostí, které zaujímají unikátní místo v dějinách holocaustu. Po okupaci v r. 1940 dánský král Kristián X. i jeho vláda odmítli perzekuovat Židy ve své zemi a chránili je více než tři roky před nacisty. V r. 1943 však Hitler vydal rozkaz k dořešení tamní židovské otázky. Informace o jeho plánu se dostala do Dánska, kde byla okamžitě zorganizovaná tajná záchranná akce, při které byla většina židovských obyvatel (7 500 Židů a 700 ohrožených osob) žijících v Dánsku přepravena na rybářských lodích do neutrálního Švédska. Dánská vláda a církev také podporovala a ochraňovala 500 svých židovských občanů deportovaných do Terezína, takže většina z nich i zde přežila. Židé, kteří se po válce navraceli zpět, byli oficiálně vítáni, byl jim vracen jejich majetek včetně obchodů, domů, bytů a jejich vybavení. Zaměstnanci státní správy byli přijímání zpět na své pozice. Svitky Tór a rituální předměty ze synagog, které byly během války pečlivě uschovány v kostelech, byly vydávány zpět židovským náboženským obcím. Toto se v mnoha jiných evropských zemích dělo jen sporadicky. (Srov.: Berenbaum, M. The World Must Know: History of the Holocaust as Told in the United States Holocaust Memorial Museum. New York: 1993. S. 159; Hojda, Z. Holocaust ve Skandinávii. In: Stín šoa nad Evropou. Praha 2001. S. 100 – 105; Levin, N. The Holocaust. New York: 1968. S. 392 – 399).
- Edgarův strýc - dr. Otmar Ziegler se narodil r. 1896 v Mohelnici. Během svých studií získal dva doktoráty. Počátkem třicátých let zastával funkci prvního ředitele berlínské banky Deutsche Verkehrs Kreditanstalt. Svoji pozici i Německo musel opustit po vyhlášení tzv. norimberských zákonů r. 1935. Potom žil v Praze a r. 1938 odešel do Londýna, kde se přihlásil do Československé armády. Rozkazem presidenta republiky byl přeřazen do britské armády, kde působil jako specialista koordinující letecké nálety na strategické průmyslové cíle v nacistickém Německu. Dosáhl hodnosti podplukovníka. Po válce se usadil v Německu. Odtud pocházela jeho křesťanská manželka. Pracoval tam jako odborný poradce americké správy v oddělení pro restartování poválečné západoněmecké ekonomiky.
Příběh rodiny Zieglerů ukazuje, jak se nacistům a později i komunistickému režimu podařilo vymazat tyto lidi z paměti města. Dnes již téměř nikdo neví, že v jednom domě na náměstí byla židovská modlitebna, mnoho lidí z okolí vůbec netuší, že v Lošticích je krásný židovský hřbitov. Nacisté se důsledně snažili vyhladit Židy nejen fyzicky, ale vymazat je i z historie. Proto pálili židovské matriky, sváželi tóry ze synagog v celé zemi a chystali se je zničit. Netečností k židovským památkám a historii dnešní doba mnohde v tomto úkolu nevědomky pokračuje.
Moravský sever, 3. května 2005