logo_small2

Osudy Mohelnice

Jiří Fišer

fiserJiří Fišer - rozhovor s mužem, kterého léčil Anděl smrti

Pan Jiří Fišer žije se svojí manželkou v Mohelnici. Na dětství prožité v koncentračním táboře nevzpomíná rád. Občas však poskytuje rozhovory nebo informace pro články, především proto, aby uctil památku všech svých příbuzných a ostatních spoluvězňů, kteří neměli to štěstí a konce války se nedožili.

Jak to všechno začalo?
Narodil jsem se v roce 1936 v České Třebové, kde můj tatínek pracoval jako zaměstnanec Československých státních drah. Na počátku okupace byl zatčen za protistátní činnost, odvezen do říše a popraven. My jsme bydleli v Nesovicích u Brna, odkud jsem byl počátkem dubna roku 1942 jako šestiletý chlapec deportován společně s matkou a oběma sourozenci do terezínského ghetta transportem Ah19. Důvodem pro věznění byl náš židovský původ. V ghettu jsme byli drženi dva roky. V tomto neutěšeném prostředí se čas vlekl velmi pomalu a my jsme nejvíce toužili po návratu domů. Do školy jsme chodili jen krátkou dobu.

Jak jste se dostali z Terezína k Mengelemu?
Náš terezínský pobyt byl náhle ukončen 15. května 1944, kdy jsme byli s celou rodinou deportováni transportem DZ 410 – 413 do obávané Osvětimi. Cesta trvala tři dny a dvě noci a nám se zdála nekonečná. Byli jsme namačkáni v nákladních vagonech bez jídla a pití. Cestou hodně lidí zemřelo. Nejsmutněji nám bylo, když jsme projížděli přes naše rodné město, Českou Třebovou. Stáli jsme na zavazadlech a malým okénkem jsme se dívali na známá místa, která byla na dosah ruky, a přesto pro nás tak vzdálená a nedostupná.
Hned po ranním příjezdu do Birkenau následovala selekce. Měli jsme štěstí a byli jsme umístěni do tzv. terezínského rodinného tábora BII b. Tam jsme společně bydleli v dřevěném baráku až do osudné noci z 10. na 11. července 1944, kdy byl rodinný tábor zlikvidován a v plynových komorách byli zavražděni všichni práce neschopní a také práce schopné ženy, které se nechtěly odloučit od svých dětí. Mezi nimi byla i naše maminka a sestra Věra. Maminka se nechtěla vzdát své dcery, a tak musely zemřít obě. Věře bylo deset let.

Co zachránilo vás?
Můj bratr Josef a já jsme se zachránili jen proto, že jsme byli dvojčata. S několika desítkami ostatních dvojčat z Itálie, Maďarska, Rakouska a jiných států jsme byli umístěni do zvláštního nemocničního oddělení, kam pravidelně docházel Josef Mengele. Tento nacistický zločinec, filozof, lékař a antropolog zvaný Anděl smrti zde prováděl svoje pseudovědecké pokusy. Pravidelně nás vyšetřoval, porovnával míry, váhy, otisky prstů, délky nehtů a mnohé jiné údaje. Každý měsíc nám odebíral krev na laboratorní rozbory. Jindy nám naočkoval látky, které například způsobovaly horečnaté onemocnění, a potom sledoval, zda reakce a průběh nemoci je u obou dvojčat stejný. Mengele svými pokusy zkoumal možnosti zdokonalení amputací a transfuzí krve pro raněné německé vojáky. Rovněž se zabýval metodami, které měly zajistit větší porodnost německých žen, aby se co nejrychleji nahradil úbytek rasově čistých jedinců padlých ve válce.

Měli jste strach?
Byly jsme děti a zejména z počátku jsme se domnívaly, že jsme opravdu nemocní, a že nás doktor léčí, abychom se co nejdříve uzdravily. Za odběr krve jsme dostávaly několik kostek cukru a přilepšení ke stravě. Holocaust se nám podařilo přežít díky tomu, že jsme byly děti a braly jsme vše jako nutné zlo, ze kterého jsme neměly rozum. Proto jsme prožité hrůzy snášely jinak a s větší lhostejností a nadějí než dospělí. Velký pocit zděšení se dostavil až později po válce, když jsme se dozvídaly, co se dělo v jiných odděleních. Uvědomily jsme si, jak snadno jsme mohly být přeřazeni ze skupiny těch, které bylo pro potřeby pokusů zachovat naživu, do jiné skupiny, kde výsledky pokusů se ověřovaly pitvami.

Pokusy prováděl pouze Mengele?
On nebyl sám. Bylo tam několik jiných německých doktorů, kteří nebyli o nic lepší než jejich šéf. Svou horlivostí předháněli jeden druhého. Také tam bylo několik lékařů – vězňů. Ti se nám snažili ulehčit osud, ale jen v rámci daných možností. Za nedodržení předpisů či pokynů jim hrozil, stejně jako ostatním vězňům, trest smrti. Někteří Mengeleho kolegové byli po válce spravedlivě potrestáni. On sám však spravedlnosti unikl. Utekl do Jižní Ameriky, kde se dožil klidného stáří. Je velmi smutné a pro mě nepochopitelné, že ho po léta podporovali jeho příbuzní a přátelé z Německa.

Jak vzpomínáte na konec války?
Osvobození jsme se dočkali v Osvětimi 27. ledna 1945. Vzpomínám si, že vojáci byli velmi unaveni a vyčerpáni. Dokonce mám za to, že byli i vyhladovělí skoro jako my. Prý tak spěchali k našemu táboru, aby nás co nejdříve zachránili, že jejich zásobování zůstalo někde daleko vzadu. Chovali se k nám moc dobře. I když za sebou měli několikaleté strádání, kdy se dívali smrti do očí každý den, to co viděli v Osvětimi, na ně silně zapůsobilo. Záhy se začali starat o naši výživu, ošacení i léčení. Vojenští filmaři tyto dramatické události dokumentovali a zařadili je do filmu, který nazvali „Leningrad a Osvětim“. Na jednom záběru v tomto filmu jsme zvěčněni, jak spolu s bratrem pochodujeme ve vězeňských pruhovaných uniformách mezi ostnatými dráty. Bylo nám tehdy osm let. (2)


Jak jste se dostali domů?
Naše cesta domů byla poměrně složitá. Přežili jsme jako jediní z rodiny. Místo jména jsme měli jen vytetovaná čísla. Rodiče a domov jsme neměli. Byli jsme přemístěni do Košic, do dětského domova, kde jsme se zotavovali z traumat, která jsme prožili během věznění. Po čtyřměsíčním pátrání nás na Slovensku našel náš strýc Emil. Vzal nás zpět do Nesovic a ujal se naší další výchovy. Později jsme se přestěhovali do Loštic.

Co byste chtěl čtenářům vzkázat na závěr?
Přál bych si, aby se již nikdy neopakovaly hrůzy nacismu a koncentračních táborů. Proto vás všechny prosím, abyste nemlčeli a v zárodku odhalovali všechny projevy intolerance, antisemitismu, rasismu a omezování svobody nejen v naší zemi, ale všude na světě. (3)



Poznámky

  1. Proces likvidace rodinného tábora v Osvětimi, který zmiňuje pan Fišer, patří mezi nejtragičtější události v našich dějinách. Nejprve během jediné noci z 8. na 9. března 1944 bylo zavražděno v plynových komorách téměř 3 800 českých Židů. Smrti šli vstříc za zpěvu naší státní hymny. Tragédie pokračovala o několik měsíců později, kdy v polovině července bylo během dvou nocí zavražděno dalších téměř 6 500 židovských mužů, žen a dětí. Přestože se bezesporu jedná o největší masakr československých občanů za druhé světové války, byly tyto události za minulého režimu opomíjeny. Snad proto si dnes jen stěží nacházejí cestu do obecného povědomí i do učebnic dějepisu.

(Srov.:  Fišer, J. Jak nás vysvobodili z koncentračního tábora. In: Syrovátka, O. ed. Jak mě osvobodila Rudá armáda. Praha: 1953; Fišer, J. Neradostné vzpomínání. In: Národní osvobození. Praha: 2004. S. 7; Fišer, J., Štipl, L. Vzpomínky muže, kterého léčil anděl smrti. In: České listy, roč. VI, 4/2005;
Aslanov, A. Medicína na scestí. Praha: 1981; Brod, T., Kárný, M., Kárná, M. ed. Terezínský rodinný tábor v Osvětimi–Birkenau. Praha: 1994; Kárný, M. Otázky nad 8. březnem 1944. In: Terezínské studie a dokumenty 1999. Praha: 1999. S. 11 – 39; Kraus, O., Kulka, E. Továrna na smrt: Dokument o Osvětimi-Birkenau. Praha: 1955; Knopp, G. Hitlerovi stoupenci. Praha: 2004; Truck, B. Lékaři hanby. Praha: 1984; Vrba, R. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: 1998).

© 2010-2011 Respect and Tolerance | AD Webdesign | Citarny.cz - dobre knihy